Kebnekaise ze západu

Šňůrky lyžařů i skútrů, které jsme pozorovali shora, jsou už naštěstí pryč, to je výhoda toho, že jsme vyrazili tak pozdě. A taky toho, že dny jsou tak úžasně dlouhé. Posouváme se údolím, stále lehce vzhůru, u kamene si sedáme a děláme pití, je příjemně teplo (na péřovku) a jen mírný vánek, sluníme se a protahujeme bolavá záda. A pak pořád údolím mezi skalami do kopce, kde je někde v dáli sedlo a sjezd do druhého údolí (tam vede proslulá královská cesta – Kungsleden). Je krásný podvečer, všechno se barví do růžova, stopa je dobrá, ledovatá. Začínáme hledat místo na spaní, ale vše je tu strašně otevřené, teď sice nefouká, ale co v noci? Navíc nevíme, z které strany se schovat, vítr se měl postupně otáčet až na západní. Každou chvíli to už vypadá, že jsme nejvýš, ještě kousek a bude sjezd, ale zase to mírně stoupá, ten zasněžený terén je matoucí, špatně se odhaduje výška. (však i na jezeře si člověk myslí, že je to šikmá plocha - odzkoušeno několikrát). Pak už jsme konečně na zlomu, ve skalách vidíme stan a lidi, dole je už vidět obhospodařovaná chata Singi a za brdkem další stan. Začíná být šero (a takové je pak celou noc, takže těžko říct, jestli je deset nebo půlnoc).  Nakonec  kolem půlnoci nalézáme místo, stavíme stan, vaříme, jíme a usínáme.

Po včerejším ponocování vyspáváme dlouho, je tu úplný poklid. Slunečné ráno, bezvětří, paráda. Snídáme kašičku, balíme a vyrážíme údolím vzhůru, k chatě se nám vracet nechce, je to dost daleko, neboť jsme si to včerejším traverzem docela zkrátili. Opouštíme původní plán dojet na otevřenou chatu Kuoperjaku a odtud jezdit nalehko, a místo toho hned za kopečkem a mostem do sněhové závěje (letní cesta) odbočujeme do údolí, kterým vede další varianta výstupu na Kebnekaise. Je nádherný slunečný a bezvětrný den. Je tu vedro - na trička s rukávem. Sněžný králík před norou, dlouze vyčkává, takže si ho můžeme prohlídnout, pak prchá do kopců a obloukem se vrací zpět k noře. Následně nám téměř pod nohama (no dobře, tak pět metrů od nás), vyskakuje bělokur a pomaličku a nenápadně se vzdaluje, takže si ho taky můžeme dokonale prohlídnout. Snaží se popoletět, ale nezadařilo se, gravitace zvítězila a zapíchl se do závěje. Stoupáme vzhůru přes jezírka s krásně modrým zamrzlým ledem. Za točkou udupáváme místo na stan, tady je to bezpečné místo. Vaříme večeři a pití a zalézáme. Čelovky na téhle výpravě pomalu ale jistě začnou býti zbytečné (polární den se blíží).

vecerni stan

Druhý pytel, ale opět v pohodě

Ráno se vydáváme nalehko vzhůru údolím. Místy docela bořivé, ve stopě lepší. Odlétá krkavec, na svahu žral bělokura, jen pírka ve stopě po něm chudákovi zbyly. Začíná se zatahovat a jde to celkem rychle, to nevypadá moc dobře. Navlíkáme se po minulé zkušenosti už tady do všeho teplého – peří, podvlíkačky, fukeráky, teplé rukavice a kukly. Zatahuje se stále víc, zkoumáme, kudy vlastně dál. Do sedla je to žlebem, tudy nejspíš ne, hrozí pěkná projížďka v lavině, takže asi nahoru. Začínáme stoupat, částečně po starých stopách. Ale přichází mraky, terén je nejistý, asi nemá cenu nalézat do případně lavinézního terénu. Schyluje se k druhému pytli, což Barča dotvrzuje návrhem se vrátit. A Vladik souhlasí.

Bod obratu

Cesta zpět je téměř na pohodu, jen přichází varianta „bílé tmy“ – je naprosto šílená viditelnost, člověk nerozeznává terén a pořádně nepozná, kudy je to vlastně z kopce, aby šel údolnicí a neškrábal se do kopců. Fakt problém, ale snažíme se to trefit. Kopec je to pozvolný (i když překvapivě strmější, než to vypadalo cestou vzhůru), takže na sněžnicích trošku nepohodlné, na lyžích bychom se zas zabili, zvlášť v tomhle počasí. Převěj, kterou jsme předtím obcházeli, teď prolézáme, je pěkně vysoká a doufáme, že dole vylezeme. Jsme po několika hodinách zpět u stanu, dáváme odpočinek, něco malého k snědku a dokonce usínáme, takže přestávečka je delší, než jsme plánovali. I když se nechce, tak balíme, uvnitř stanu a pak zbytek venku a vyrážíme dolů. Za ohybem se do nás opírá protivítr, mraky jsou střídavě husté a střídavě protrhané. Vítr žene proti nám sníh, proti slunku je to naprosto úžasný pohled, ale opět není síla ani chuť fotit. Děláme pauzy a otáčíme se zády k větru, to je pak pohoda. Vylízáme na brdek, planiny jsou to rozsáhlé a úžasné, teď navíc s mraky, které se rychle ženou. Raději nabíráme buzolou azimut na chatu, kdyby se to přihrnulo a přišla bílá tma. Což se naštěstí nestalo, chatu ztrácíme jen za terénními nerovnostmi, ale mraky ji zakrývají vždy jen dočasně. Je to kus cesty, nahoru a dolu, i když vlastně skoro po rovině. Boční vítr ubírá sil. Konečně chata Kuoperjaka a konečně jistota, že to je fakt chata a ne balvan. Zalézáme dovnitř a zaráží nás nápis na dveřích, že je to jen pro denní použití a na noc jen jako emergency shelter. Bezva, tak vyhlašujeme emergency, protože teď večer a ve vichřici střídané s vánicí nemá cenu pokračovat. A stavět večer stan u prázdné chaty je asi trochu masochismus.

No a tím vlastně tahle fáze příběhu končí, protože následoval jen návrat do civilizace kolem chaty Singi, správce (stugor) je přátelský a fajn. Starší fousatý borec. Bavíme se o počasí, prý bude jak teď – střídavé. Jsou zde musheři – mají tu spřežení severských pejsků husky. Pokračujeme dál a uskutečňujeme trochu šílený nápad – zkusit dojet až do Nikkolaukty k autu, tj. cca 40 km. Za sedlem jsme zhruba v půlce a zatím síly jsou, zato došel plyn na vaření a i to je pádný důvod se nezastavovat. Jede to dobře, zamrzlé jezero, březový lesík je příjemná změna a pak už vidíme kostelík, jako předzvěst vesnice. Odměnou je nám večer v autě pivo (část ho sice v petflaškách zamrzla), víno, teplá večeře a ráno i snídaně. Předchozí: Kebnekaise z východu.




Související příběhy:

Kebnekaise z východu

Hora Kebnekaise je přímo nad námi, ale nepřístupná. Vidíme strmé skály a nad nimi obří převěj. Chodí se zleva, do sedla a přes kopec do dalšího sedla. Na stoupání je sníh už umlácený větrem a vyfoukaný. V sedle panuje hotové arktické peklo. Vítr sílí, lituji, že jsem si v kopci sundal péřovku, tady se už nedá ani zastavit a sundat batoh, vítr je moc silný, nedá se tu nikde schovat do závětří ...více

Kungsleden

Kungsleden ("Královská cesta") vede jednou z nejrozsáhlejších evropských oblastí divočiny. Východištěm nebo cílem je švédské městečko Abisko, ležící v severní části Skandinávského pohoří. Kungsleden je trasován zhruba na ose sever jih v délce 440 km. Je to náš příští zimní cíl, spojený s pokusem sundat pytle na Kebnekaise ....zpět

Halti

Z finské strany je vrchol Halti vzdálen od nejbližší civilizace, což je vesnice Kilpisjärvi, asi 55 km. Hlavní trasa je dobře značena a v sezóně je projeta četnými lyžaři, skútraři a psími spřeženími. Po cestě najdete množství srubů, kde můžete strávit pohodovou noc v suchu a teple...více

          

stan

Náš stan západně pod Kebnekaise.