Kebnekaise z východu

Z Nikkaluokty je možné vyrazit v létě pěšky a přes jezero lodí, v zimě na skútru, se psím spřežením, na širokých lyžích a táhnout za sebou pulk, někteří se dokonce posouvají k horám na skialpech. Barča vymyslela kombinaci sportovních běžek a sněžnic (Vladik chvílemi sice nadával, nebyl to hlavně jeho nápad, ale při návratu uznal, že sjezd dolů mírným nekonečně dlouhým hlavním údolím byl rychlý a pohodlný).

Noc na sobotu spíme v dřevěné boudě za jezerem Láddjujárvi. Ráno je poklid, prvním skútrům to docela trvá. Ve stoupání do kopců k chatě Kebbnekaise fjallstation, teď jezdí dost skútrů, i ten autobuso-skútr (350 SEK/osoba). Chata je velká, vchod zezadu, teploměr ukazuje jen mínus pět, teplo. Chvíli máme obavu, jestli jsme nevlezli nějak zadem do obytné části, ale je to jediný vchod. Docela frmol, přichází a odchází lidi, vevnitř je to tu luxus. Předpověď počasí, sice o den starší, ale lepší než nic: zítra zataženo, pak hezky, nahoře mínus dvacet, tak uvidíme. Vladik objevuje automat na horkou vodu, Barča jde pro hrnek a čaj a popíjíme. Dáváme dva nebo tři hrnky, super. Ještě se stavujeme na WC (rozloučení s civilizací) a vyrážíme opět do zimy a větru, který se už zvedl.

Ještě to jde na lyžích, i když traverz nic moc, chvílemi se boříme, cesta je zavátá, není nic vidět. Po traverzu západně souběžně s hlavním údolím a v odbočce k severozápadu směrem do kotle měníme lyže za pohorky a sněžnice, je tu závětří a teplo. Je to taky hodně prudce do kopce a podle zavátých stop lyží, šli skialpinisti cikcak, my to bereme na sněžnicích s hrazdičkou pod patou přímo. A funíme. V kotli, kde jsou nejspíš plesa, teď vidíme jen sníh, led a balvany. Hora Kebnekaise je přímo nad námi, ale nepřístupná, v sedle je obří převěj a pod ní strmé skály. Chodí se zleva, do sedla a přes kopec do dalšího sedla. Barbořin návrh zatábořit v kotli Vladik nepodporuje, zdá se ještě brzo, a tak se škrábeme dál. Tady se už traverzuje lavinézní svah, je mraky sněhu, držíme se stopy. A na stoupání do sedla je sníh už umlácený větrem a vyfoukaný, je totálně ledovatý. V sedle panuje hotové arktické peklo. Vítr sílí, Vladik lituje, že si v kopci sundal péřovku, tady se už nedá ani zastavit a sundat batoh, vítr je moc silný. Terén je trochu jiný, než jak se jeví z mapy, hned za sedlem je strmý skalnatý sráz do kaňonu, nedá se tu nikde schovat do závětří, zrada. Je pozdní odpoledne – podvečer.

(Citace z deníku: Atmosféru to tedy má ale dokonalou – Vladikova postava ozářená zapadajícím sluncem a zahalená oparem ze sněhu, který je prudce hnán větrem. Jen se v tom blbě drží na nohách. Začínáme teda stoupat na sever do kopce, terén docela blbý – dost strmý, sníh je vyfoukaný na tvrdý led a mezi tím spousta šutrů, takže se blbě kladou sněžnice, místy to ujíždí. Jedno místo mi nejde vylézt, mezi šutrem a krystalickým sněhem, který je pod ledovou krustou, všechno to ujíždí, sněžnice jsou v tom neohrabané a dlouhé lyžařské hole jsou naprd. Vladik se vrací, koukám, že má obličej obalený námrazou a totálně namrzlé vousy a ptá se, jestli to zvládnu a pak říká „sereme na to, jdeme dolů, tohle by nemuselo dobře dopadnout“ Trošku mě to překvapilo, ale má pravdu, ruce mám totálně zmrzlé, tohle už hrozí omrzlinama. Sestupujeme.).

Doufali jsme, že nad sedlem budeme alespoň trochu v závětří. Ale vichřice naopak sílí. K tomu podvečer, špatná viditelnost, zledovatělý terén na mačky – je na čase to otočit. Vladika nepřekvapuje, že Barča souhlasí.

stan

V kotli východně pod Kebnekaise

Scházíme zpátky do kotle k jezerům, dupeme místo a stavíme stan. Dává se do nás zima. Ve spacáku je lépe, ale stejně nastává třes. Únava a strašná zima vítězí a tak navzdory všem doporučením a zkušenostem nezačínáme rozpouštět sníh a vařit pití nebo jídlo, jen dáváme tyčinku. A tak jsme ve všem, co máme, zalezlí ve spacáku a několik hodin s námi ještě klepe zima, konečně usínáme a spíme hodně dlouho.


Ráno na další pokus není morál a nálada. Prochází lidi na lyžích, jen je slyšíme. Konečně vaříme pití i snídani, ve stanu už je teplo. Skialpinisti lezou do žlebů a sjíždí je. Balíme a sestupujeme. Na skútrovce v hlavním údolí si potvrzujeme, že náš další průzkum hory povede z druhé strany tedy od západu. Pokračování: Kebnekaise ze západu.





Související příběhy:

Kungsleden

Kungsleden ("Královská cesta") vede jednou z nejrozsáhlejších evropských oblastí divočiny. Východištěm nebo cílem je švédské městečko Abisko, ležící v severní části Skandinávského pohoří. Kungsleden je trasován zhruba na ose sever jih v délce 440 km. Je to náš příští zimní cíl, spojený s pokusem sundat pytle na Kebnekaise. ...zpět

Kebnekaise ze západu

Sníh je měkký, v botách se boříme, ale zadařilo se, udupali jsme si širokou plochu. Venku na sluníčku je tepleji, než ve stínu stanu, ale stejně zalézáme a děláme si pití, náš pitný režim není nic moc, tak se snažíme. Pak vyrážíme na sněžnicích na kopeček nad stanem...více

Halti

Z finské strany je vrchol Halti vzdálen od nejbližší civilizace, což je vesnice Kilpisjärvi, asi 55 km. Hlavní trasa je dobře značena a v sezóně je projeta četnými lyžaři, skútraři a psími spřeženími. Po cestě najdete množství srubů, kde můžete strávit pohodovou noc v suchu a teple...více

          

udoli

Hlavním údolím na západní stranu Kebnekaise. Za širokým sedlem je další údolí, kterým vede proslulá Kungsleden (Královská cesta). Na rozcestí leží chata Singi.